K napsání tohoto článku mě inspirovala klientka, která mě požádala, abych informace, které jsem sdělila jí, předala i dalším rodičům. Jsem empatik, který se od dětství umí naladit na malé děti. Výběr povolání byl tedy jasný a má mnohaletá praxe s malými dětmi mi umožnila tuto schopnost ještě více prohloubit. Přijměte proto, mílí přátelé, zlomek mých osobních zkušeností, které jsou subjektivní a fungují mně, i mým klientům. Neznamená to však, že zaberou na vaše dítko. Co člověk, to originál a pro novou duši to platí dvojnásobně.

Pamatuji se na dobu kolem 2010, kdy se začalo mluvit o tom, že ta či ona maminka bude nebo má dítě s novou duší. Ostatní ženy ji braly jako výjimečnou a dítě za zázrak. Ono to na jednu stranu tak je, a já vám maminky, které máte v rodině dcerku nebo synka novou duši, upřímně ze srdce blahopřeji. Budu nyní mluvit o dětech od jednoho roku do tří let. Starší děti to už mají jinak.

Je mnoho maminek, které se umějí na své dítě naladit a skvěle komunikaci zvládají. Jsou ale rodiče, kteří tuto schopnost nemají nebo jsou připraveni na zcela jiné dítě. Vám a mnohým dospělým, kteří se nyní točíte kolem malých dětí, patří pár vět.

První, co si vezměte k srdce, je fakt, že vaše dítě je vnitřně ve věku dospělého člověka. Toto vnitřní nastavení trvá jen pár let. Zpravidla kolem pátého roku věku dítěte se mění. Proto na své dítě pohlížejte jako na přítele, sobě rovného. Pokud se budete pitvořit, skákat jak dítě pískne, bude vás brát jako malé dítě a podle toho se k vám chovat. Nebude vás mít za autoritu. Zavřete si na chvíli oči a představte si, že mluvíte s člověkem, kterému je kolem 20ti let. Mluvili byste s ním takhle? Jak by se odvíjel váš rozhovor?

Další, co si povíme, jsou nepředvídatelné situace, které dokáže toto dítě udělat a ještě nečekanější jsou jeho reakce na naše chování. V tu chvíli máme pocit, že nám dělá schválnosti a ještě se nám směje do očí. Ano, tehdy mají maminky opravdu pocit, že proti nim stojí mnohem starší bytost.

Není nic zvláštního, že chce dítě něco úmyslně rozbít, nebo někoho zranit. Ale není v tom zlý záměr. Toto dítě si potřebuje jen osahat vaše emoce ve spojení na některou činnost. Následně má velkou radost, že se mu to povedlo. Čím víc emocí od dospělého má, tím větší je to pro něj legrace. Na rozdíl od nás.

Řešením je příprava na takovou situaci. A věřte, že se opakovat bude. V klidu si večer sedněte a napište si celou situaci. Co se dělo, jak to probíhalo a jaké jste u toho měli pocity. To je nejdůležitější. Váš drobeček vás totiž bedlivě sleduje. Neustále skenuje vaše mentální a emocionální tělo. A chce vám a vašemu světu rozumět. V okamžiku, kdy máte sepsáno a procítěno, se vytvoří most pro jinou komunikaci mezi vámi dvěma.

Znáte své dítě a máte své rituály, kdy si spolu povídáte. Najděte si místo a čas, kdy vás vnímá. Tehdy mu řekněte, co v takové situaci cítíte. Třeba, že se vám sevře srdce, že máte strach. Nebo že to uvnitř vás začne bublat, jak se rozzlobíte. Nevím. Můžete mu to i na vašem těle ukázat, kde se to děje. Spolu s tím mu sdělte, že vás to bolí na srdce, nebo je vám to líto. Buďte pravdiví. Čím víc to popíšete, tím líp. Dítě vaše vyprávění srovnává s pocity dané situace. Vysvětlete mu, že je vám to nepříjemné nebo daná situace byla nebezpečná, protože se mohlo stát třeba zranění. Pokud se vám něco podobného v minulosti stalo (zlomenina, spálenina, říznutí apod.), máte tu zkušenost zapsanou v paměti těla. Můžete tak svému dítěti své, dnes již dávno zahojené místo ukázat. Dítě vás velmi miluje a chce, abyste byli stejně šťastní jako on. Pokud pochopí, že vás to zraňuje a proč, máte vyhráno. Dítě si vše propojí a už nepotřebuje danou situaci realizovat. Zápis byl ukotven.

Další velmi důležitou informací je společné plánování a organizace během dne.

Malé děti obecně potřebují předem vědět, co se bude dít, aby byly v klidu. Hlavně, pokud jdeme k lékaři nebo někam, kde to nezná. Tyto děti ale nemají pojem o tom, jak to na planetě chodí. Nemají strach, neznají pojem nebezpečí, všechno je pro ně výzva. Pokyn ke hře.

Maminky mi často říkají, že jejich dítko běhá, kam chce, dělá si, co chce. Z pohledu nezaujaté osoby je nezvladatelné a nevychované. Jen vy víte kolik energie a úsilí do svého drobečka musíte každým okamžikem vkládat. Často za mnou chodí rodiče v okamžiku, kdy jsou zcela vyčerpaní.

Jestli chcete mít pohodovou procházku po parku, bez ustavičného hledání své ratolesti. Udělejte si předem plán. Vím, je to zvláštní. Ale ubezpečuji vás, že se vyplatí. A v budoucnu mou radu oceníte. Napište si, co vám vadí, když někde jste. Třeba, že dítě stále utíká. Také si napište, proč vám to vadí. Možná protože máte strach, že si ublíží a vy nebudete na blízku. Pak si napište, jak by se vám to líbilo. Nakonec vše spojte dohromady.

Ve vaší společné chvilce můžete stejně jako u situace s pocity, dítě vtáhnout do rozhovoru. Povídat si s ním o plánu, kam spolu půjdete. A přitom mu sdělte, co vám dítě dělá a jak se u toho cítíte. Pokud s vámi komunikuje, nechte ho vysvětlit, proč to dělá. Řekne vám to. Domluvte společná pravidla, která budou vyhovovat dítěti i vám. Dítě tak bude mít pocit, že se na dané akci podílí a sám bude dodržovat pravidla, aby vám udělalo radost. Když ho o to požádáte. Na dodržení pravidel trvejte s tím, že je tak s vámi dítě tvořilo společně. Také se domluvte, co se stane v případě porušení.

Uvedu příklad. Matka chtěla jít s dítětem do zoologické zahrady. Dřív jí ale dítě uteklo a ona ho stále dohánělo. Nechtěla ho držet za ruku a spoutávat ho. Pak si o tom dítětem promluvila. Sdělila mu, že s ním na toto místo už chodit nemůže, protože má strach, že se někde zraní. Ptala se ho, proč utíká tak daleko. Dítě jí odpovědělo, že čím dál jí uteče, tím déle může být u zvířátka. Domluvili společná pravidla na tom, že dítě půjde tak daleko, aby na sebe vzájemně s matkou viděli. Ona mu dá delší prostor být u daného zvířete, dokud ji nevezme za ruku, že chce jít dál. Domluvili se, že dodržením pravidel budou moci jít příště na další zajímavou akci, kam chodí jen některé děti. V případě nedodržení pravidel danou procházku ukončí. Výsledkem bylo, že dítě často chodilo k matce, aby si stvrdilo, že ho vidí a čekalo pochvalo za plnění pravidel. Doma matce připomnělo, že je čeká nová hra při plánované další akci.

Ano, zpočátku budete jednotlivé situace opravovat. Ale časem se vaše společná řeč vyladí. Je dobré se dítěte ptát s odstupem, bez emocí, proč to či ono udělalo. Často se pak musíme uvnitř smát. Protože jeho záměr byl zcela jiný, než jsme my očekávali na základě našich zkušeností.

A tím tyto děti často přepisují paměť našich předků. Protože sem přišly dělat věci po svém. Bez očekávání stejného výsledku, který se stal v minulosti. A v tom jsou našimi velkými učiteli, když to dovolíme. Když si přestaneme hrát na to, že my jsme ti dospělí a zkušení, dovolíme si vidět svět jejich očima. A věřte, že vám z toho často spadne brada. Ty malé děti jsou totiž čistý list papíru, na který píše duše nový příběh planety. Na co budeme s údivem hledět, až tyto děti budou v našem věku.

Sofie Kučerová