S bolestí se setkáváme od narození. Někdo víc, někdo méně. Je naší společnicí a většinou raději její návštěvu chceme vypudit nebo alespoň zahnat. Dlouho bylo standardním řešením použití tlumících prostředků různých druhů.

Bolest je v podstatě jediná komunikace našeho těla s námi.
Abychom snadněji mohli navázat spojení, můžeme si přestavit malé dítě. Každý rodič si vzpomene, jak probíhalo seznámení s potřebami jeho potomka krátce po narození. V případě, že spalo, byl klid a rodinná pohoda. V okamžiku pláče se dělalo všechno možné, aby bylo dítě zase klidné. Odměnou pak byl dětský smích.
Naše tělo je úžasné „vozítko“, velmi dokonalé a to nejlepší, co můžeme pro svůj současný život dostat. Ve skutečnosti umí cokoliv na sobě spravit, zlepšit a zdokonalit. Stačí jen naše rozhodnutí, že to chceme. A to je často propojené právě s naším omezením a naivním přesvědčením, že tělo je jen kus hmoty, neschopné čehokoliv. A tady je základní kámen našich bolestí. Od narození jsme s naším tělem propojení pomocí pocitů. Je to jediná nit, která spojuje naše nadvědomí – naši duši, náš – naše vědomí, a naše tělo. Naše pocity jsou jen naše a nikdo druhý je s námi v našem těle nesdílí a ani je neumí pochopit.

Zásadním blokem je ale skutečnost, že komunikaci s naším tělem nás nikdo nenaučil. Jako malé děti jsme uměli pocity dávat najevo a vše co chtělo naše tělo hned vědělo celé okolí. Postupně jsme přijali iluzi vnějšího světa, že je normální tělo moc nevnímat, přijali jsme potraviny, které pocity těla překryly a díky systému jsme dostali informaci co má tělo – kus hmoty – dostat, aby bylo výkonné, štíhlé a mělo moderní vzhled. Pokud to tak není, dostali jsme nabídky jak ho opravit chirurgickými a umělými zásahy. Vše nám stále vnucuje, že je důležitější, co vidí okolí než jak se cítí naše tělo.

Tento zásadní rozpor mezi tím co si myslíme a pocity těla (jak se cítíme), tvoří nejrůznější bolesti, nemoci a úrazy. Protože není my a tělo, vše je jedno. Jsme vědomí, které se projevuje v těle. Dnes je velmi snadné přehlušit bolest, tabletou, která přehluší bolest. Ale je to jako když si vezmeme špunty do uší, abychom neslyšeli pláč dítěte.

Zkusme to obráceně. Dítě, pokud s ním dospělí je a věnuje mu pozornost, si řekne, co chce. Dospělý ví, reaguje a je klid. Pokud mu pozornost nevěnuje, začne se dítě pozornosti dožadovat větší intenzitou pláče nebo jinou formou, která je dospělému nepříjemná. A to je ono. Tělo velmi dobře ví, co je nám nepříjemné a kdy ho vnímáme. Proto často přijde bolest v době dovolené, v noci a podobně.
Pokud tomu chceme předejít, je nutné vnímat své tělo trvale. Ne jen když nás něco bolí. Základní pomůckou pro vnitřní pohodu je naše trvalá vnitřní pravdivost a upřímnost k sobě samému: „Jak se teď cítím.“

Ještě jedna důležitá informace. Podívejme se kolem se – na reklamy, rozhovory mezi lidmi. Vše se točí kolem nemoci nebo bolesti. Stav kdy je v pohodě, jsme bez bolestí, je jakoby mimo, to je samozřejmostí. Ale nepříjemnosti je nutné věnovat pozornost. Ve skutečnosti je pravdou opak. A to ze dvou důvodů. První je fakt, že čemu se věnuje větší pozornost, to roste a čeho se bojíme, to si do života přitahujeme. Je to vesmírný zákon tvoření a vesmír nám dá do života právě to, čemu věnujeme pozornost. Strach stejně jako radost je palivem tvoření. Čím víc ho je, tím rychlejší zhmotnění.

Prožila jsem, tak jako mnozí z vás, v životě mnoho bolesti. Některé trvaly krátce a některé mě připravovaly na věcí, které měly přijít následně. Jsem po mnoha operacích a každá mě svým způsobem odnesla zátěž, se kterou jsem si nesla ve svých vzorcích, a ohromně mě posunula. Nejsem zastáncem operací, ale jsou situace, kdy je to nejlepší řešení pro další vývoj daného člověka. To ale cítíte každý uvnitř sebe. A pokud je nutné bolestí projít, nepomohou ani tlumící prostředky. Když se mi zbortila krční páteř a několik plotének projelo míchou, prožívala jsem den po dni několik měsíců velikou bolest, které mi projížděla celé tělo a doslova mi propalovala každou buňku v těle. Zmožená bolestí jsem, stočená v sedě do klubíčka, na polštáři usnula, abych se během chvíle ve stejné bolesti vzbudila. Neříkám to proto, abych byla litovaná, ale abyste vy, co nyní čtete tyto řádky a prožíváte nějakou bolest, věděli jste, že zase bude lépe.

Krátce po daném úrazu jsem věděla, proč se mi to stalo. Místo toho abych se litovala nebo peskovala, že jsem to a to měla udělat jinak, nebo dokonce svalovala vinu na okolí, jsem byla vděčná, že vše proběhlo právě takhle. Mohlo to být daleko vážnější. Mohla jsem ochrnout nebo být trvale upoutaná na lůžko. Bylo mnoho možností a já jsem dostala tu úžasnou možnost – narovnat se a žít svůj život jiným způsobem. Současně jsem uvnitř sebe věděla, že všechno co přijde po operaci, bude skvělé a ještě lepší než jsem si mohla kdy představit. Odměnou mi po půl roce byla velmi rychlá regenerace a okamžité přesměrování mé životní cesty. Vše staré se uzavřelo, přišla velká úleva a začala jsem si života užívat úplně jinak.

A to přeji i vám. Ať jste nyní kdekoliv na své životní cestě, bude zase lépe. Stejně jako slunce stále svítí, i když je právě schované za mraky, stejně i vaše trápení jednou pomine. Potom si uvědomíte, až se podíváte na svůj život zpětně, jak vás daná situace změnila a posunula v životě tím nejlepším způsobem pro váš další život. Jak říká klasik, žádná bouřka netrvá věčně. A to mohu svými zkušenostmi jen potvrdit.

Sofie Kučerová