Strach, stejně jako každá jiná emoce, je naším vnitřním prožitkem. Každý máme svůj vlastní prožitek a svou vlastní intenzitu. Nepodceňujme svůj strach. Má svou sílu. A přestaňme ho vyhánět. Vrátí se ještě silnější.

Je mnoho způsobů a technik. Každý přijímá tu informaci, které je mu nejbližší. Nejdůležitější je přiznat si, jestli nám v životě vadí a omezuj nás. Důležitý je náš záměr. Mnoho lidí se svého strachu nechtějí vzdát a mnozí jsou na strachu závislí.  Dnes vám povím o strachu trochu jinak.

Co je vlastně strach?

Kdysi nám byl tento pocit doslova do těla implantován. Vryl se do rodového dědictví tak hluboko, že již při narození tento pocit dítě má. Na rozdíl od zvířete, které se řídí instinkty, malé dítě je bezbranné a jako malé semínko zachumlaně leží a oddává se lásce své matky, která ho velmi miluje a opečovává. Kde se tedy najednou bere ten strach o život, který dosud nezažilo? Jak hluboká a veliká bolest musela zas a znovu být úmyslně působena na lidskou bytost, aby po odchodu z těla a pak při opětovném návratu zpět v novém zrození si pamatovala tento zážitek a měla z něj strach. Strach přijímáme od své matky již při početí. Už jejím v lůně dítě zažívá strach, jestli ho matka chce, přijme a bude mít ráda.

Budu vám vyprávět příběh starý jako lidstvo samo. Bytosti zde žili v naprosté harmonii a pohodě. Ale byla to vlastně nuda. Proto se rozhodly zažít změnu, která ve vesmíru nemá obdobu. Pohyb, něco nového, nečekaného. Chtěly poznat samy sebe prostřednictvím duality. Dualita vytvořila nás. Lidské bytosti – nejdokonalejší a nejodolnější výtvor vesmíru, které dokáží čelit všem výzvám života v nečekaných zvratech jednoho okamžiku. Ta doba nyní končí. Zažili jsme mnoho neláskyplných situací a životů, propojených s celou řadou strachů. Od obavy až po paniku, která nás málem nebo zcela pohltila.

Pokud nyní čtete tyto řádky a vybavují se vám obavy nebo nejrůznější strachy bez toho, že by se vám něco dělo, pak jste stará duše. V paměti duše jsou uložena všechna naše traumata minulých životů. Jsou tam uloženy naše vlastní bolesti, ale také bolesti za druhé, o které jsme měli strach.

Každé trauma je vlastně reakce našeho těla na danou situaci. Například, když se malé dítě přiblíží k troubě a spálí se o její sklo, půjde po čase kolem ní opatrně a bezděky si sáhne na místo svého těla, na kterém zažilo bolest. Současně znovu prožije ten pocit, který je spojený se strachem, že se spálí znovu. Když ho matka po čase vyzve, aby troubu otevřelo, má strach. Přitom je trouba chladná a neublíží. Ten prožitek zůstává, dokud dítě nezíská novou zkušenost, ve které je opatrnost. Uvědomí si, že je trouba bezpečná, ale že se kolem ní musí pohybovat opatrně. Změnou vnímání se stává strach naší ochranou. Doslova nás ochraňuje před různými situacemi, které naši předci nezvládli. Mladé duše, které se nyní rodí na svět, často tuto pojistku strachu postrádají a díky tomu odcházejí velmi brzy. Přišly tuto realitu jen osahat, aby mohly jít zase dál. Ale o tom budu mluvit jindy.

Strach je emoce, která nyní drží stráž. Je to doslova strážce, který stojí na prahu otevřených dveří a čeká. Čeká, jestli se rozhodneme skrz něj projít a vzít si poklad, pro který jsme se sem do tohoto života narodili. Ne každý má tu možnost a tato doba je výjimečná. Právě v tom, že můžeme překročit svůj práh a najít svou sílu, která se za těmi dveřmi ukryta.

Svět, který známe, je duální. Znamená pro nás den a noc, teplo a chlad, a také viditelný a neviditelný svět. To je podstata duality. Svět ale není jen to, co naše oči vidí. Je mnohem, mnohem víc. Kolem každého z nás jsou bytosti duality, které střeží rovnováhu sil. Jsou naše, my je krmíme svou energii. Čím více strachu máme a čím déle ve strachu žijeme, tím více naší energie k nim plyne. Ano, doslova. A mají se u nás vskutku dobře.

V okamžiku, kdy se rozhodneme, že chceme změnit svůj způsob života a přestat se bát, začnou na sebe upozorňovat. Je to stejné jako s ptáčky, které naučíme na krmítko. V okamžiku, když krmítko prázdné, nalétávají nám na okno a dávají nám na vědomí, abychom to rychle napravili. Protože mají hlad.

Pokud chceme změnit strach, nelze ho potlačovat ani od sebe odhánět. Strach můžeme změnit pouze uvnitř sebe.

Každý máme jiné prožitky svých emocí, i jinou sílu. Co je pro jednoho obava, pro druhého může být panika. Strach je reakcí na určitou informaci. Program, který je uložený v našem podvědomí a často přijatý z našeho rodu. Například vyletí špunt z lahve. Jeden se lehce lekne a hledá příčinu, druhý se skryje a čeká útok. Je to jen reakce na dávnou zkušenost, kterou máme v podvědomí.

Pokud se nám strach opakuje a my si ho jsme vědomi, znamená to jediné. Bytosti se dožadují další porce naší energie, kterou od nás přes strach dostávají. Buď je nakrmíme dalším strachem, nebo propustíme ze služby. Zní to jako v pohádce, ale taková je skutečnost.

V okamžiku kdy projdeme svým strachem, získáme velkou vnitřní sílu a zažijeme ohromný posun ve svém životě. Na téhle cestě je každý vítěz a strach to ví. A tiše nám to vítězství přeje. Od toho tu totiž nyní je. To je jeho současná úloha. Je strážcem prahu ke změně našeho života, který bude zcela jiný než dosud.

S láskou k životu
Sofie Kučerová